Národní akce - Sociální stát nezbytný pro nezávislost

Ve své knize z roku 2021, Stručná historie tiché revoluce, nám historici Martin Pâquet a Stéphane Savard říkají, že 16. únor 1983 znamená konec Tiché revoluce. Je to den, kdy vládnoucí Parti Québécois přijala návrh zákona 111, který při posledních jednáních zrušil mzdové zvýhodnění zaměstnanců veřejného a paraveřejného sektoru a vynutil si návrat do práce profesorů a učitelů CEGEP z veřejného sektoru. Pisatelka redakce pro Le Devoir, Lise Bissonnette, jej nazvala „nejhnusnějším zákonem o mimořádné události, jaký byl kdy předložen v Národním shromáždění“ (Le Devoir, 16. února 1983), protože pozastavil články Quebecké charty práv a lidských svobod.

Recese v letech 1981–1983 právě podstatně zvýšila veřejný deficit a v září 1982 prezident ministerstva financí Board, Yves Bérubé, poukazuje na to, že zdroje státu nejsou neomezené. V Le Devoir z 23. září vyzývá obyvatelstvo k bolestným pozorováním. Quebec zažívá nejhorší recesi od krize 30. let a v této souvislosti prosí odbory, aby přijaly přísné mzdové nabídky ze strany vlády. Kabinet premiéra Lévesquea je rozdělen mezi ekonomické ministry a sociální ministry (Martine Tremblay, 2006). Pro první z nich musí být stát Quebec méně zatěžující, pro druhé musí otázka sociální spravedlnosti zůstat integrována do národní otázky.

Tuto recesi způsobila americká centrální banka, která náhle ukončila inflaci, která zuřila od začátku 70. let. Zvýšila úrokové sazby nad 20 %, což způsobilo těžkou globální recesi a stratosférickou nezaměstnanost. .

Liberální strana Quebecu vyhrála volby v prosinci 1985. Několik jejích vlivných členů se již od zveřejnění zprávy Královské komise pro hospodářskou unii a kanadské vyhlídky rozvoje (Macdonald Commission) zapojilo do uplatňování jejích návrh na omezení role státu a podepsání dohody o volném obchodu se Spojenými státy. Prostřednictvím své politické strany se pokoušejí tato doporučení v Quebecu zavést, ale bez velkého okamžitého úspěchu, protože jejich vůdce Robert Bourassa se instinktivně bojí takového pozdvižení. Privatizovat, deregulovat, zmenšovat velikost státu, nálada globálního kapitalismu se chce vrátit k základní hře, ke hře nechat volně hrát zákony nabídky a poptávky a odstranit všechny překážky kladené sociálním státem. Právě jsme změnili paradigma, ale pro Bourassu je to příliš.

Je zvláštní, že největší nadšení projevil Bernard Landry, ministr zahraničního obchodu ve druhé Lévesque vládě. Nebyl znovu zvolen ve volbách v roce 1985, ale dobrovolně se stal zastáncem myšlenky volného obchodu. Vidí v ní možnost, aby nezávislý Quebec měl přístup na gigantický trh s 255 miliony spotřebitelů a propaguje to, jako by to byla spásná ctnost pro dosažení nezávislosti Quebecu. Landry nevidí, že to není stejný volný obchod, který ho tak fascinoval v Evropě. Tato nová verze nepokrývá pouze zboží, ale také služby, vládní zakázky, agrobyznys, patentovou ochranu nadnárodních společností a právo společností žalovat vlády.

Tuto vizi sdílí i Jacques Parizeau. Podle něj, v obavách ze „špatné nálady anglické Kanady, by taková dohoda se Spojenými státy ochránila Quebec před možnými obchodními odvetami po vyhlášení nezávislosti. Je to proto, že dohoda o volném obchodu, která byla právě podepsána se Spojenými státy a která bude rozšířena na Mexiko (NAFTA, 1994), je vybavena tím, co bychom v počítačové řeči nazvali virem, jehož funkcí je zpochybňovat sociální stát, základ, na kterém se postavilo hnutí za nezávislost, aby vytvořilo národní stát Quebec. Parizeau pozná svůj omyl v roce 2009 ve své knize The suverenity of Quebec. Včera, dnes a zítra.

Podle německého sociologa Wolfganga Streecka (2014) je sociální stát produktem kompromisu uzavřeného po druhé světové válce mezi kapitálem a prací. V roce 1945 byl kapitalistický svět oslaben. Spojené státy sdílejí vítězství proti nacistickému režimu se Sovětským svazem, který dostal za úkol rozdělit Evropu na zóny vlivu. V samém srdci americké zóny vlivu zůstávají důležité komunistické organizace, které sehrály důležitou roli při vítězství v Řecku, Itálii a Francii. Skandinávské země mají na dosah mocného souseda, Sovětský svaz, což vzbuzuje zvědavost dělnické třídy. Sociální demokracie se tam rozvíjí více než kdekoli jinde. V této souvislosti musí vlády změkčit kapitalismus přijetím opatření navržených britským ekonomem Johnem Maynardem Keynesem v době Velké hospodářské krize.

Co potřebujete vědět o automatizaci plateb dodavatelům. Jim Scott z @acomsolves vede relaci s… https://t.co/t249jEKE6M

— ACOM Solutions Po 20. květen 17:59:14 +0000 2019

Podle posledně jmenovaného je státní zásah nezbytný ke stimulaci soukromé iniciativy v ekonomice, i když hlavní roli si zachovává kapitál. V době poklesu si stát může dovolit deficity, které se vyrovnají, až se ekonomika zvedne. Cílem je dosažení plné zaměstnanosti a na konci války, protože nikdo nechtěl znovu prožít noční můru nezaměstnanosti z krize třicátých let, se vlády dohodly na podpoře spotřeby alokací zdrojů na pojištění v nezaměstnanosti a sociální pomoc.

Podle Streecka to byl hlavní prvek poválečného kompromisu mezi kapitálem a prací, protože by umožnil pokračující ekonomický růst, zvyšování mezd automaticky indexované podle životních nákladů, neustále lepší práci a pravidelné přidávání nových sociálních ochrany. To umožnilo vznik nového fenoménu: státní intervencionismus v ekonomice. V Kanadě to byla federální vláda, která převzala iniciativu, ale Duplessis odolal takovému zásahu do provinčních jurisdikcí, což způsobilo dlouhé zpoždění u vzniku Tiché revoluce... která dala vzniknout Parti Québécois.

Poté, během 60. let, ho globální elita začala diskreditovat, protože už neviděla smysl v pokračování v přizpůsobování se tomuto historickému poválečnému kompromisu. Odmítala napříště souhlasit s tím, aby stát mohl přerozdělovat bohatství a zasahovat ve prospěch obecného dobra. Uvědomila si, že to byla ona, kdo financoval tuto prosperitu, která umožnila dělnickým třídám o ni bojovat. Ale především jim koncem 60. let pokles návratnosti jejich investic nepříjemně připomněl základní zákony kapitalismu.

Streeck proto obrátí vysvětlení vzniklé krize vzhůru nohama. Nebyli to lidé, kteří zneužívali demokracii neustálým vyžadováním sociálních investic, které by zvýšily státní výdaje, ale byli to spíše vlastníci kapitálu, kteří odmítali platit odpovídající podíl na růstu výroby. Toto zřeknutí se států kvůli jejich vnucování učinilo ze sociálního státu, přerozdělovače bohatství, stát zadlužený. Vlastníci kapitálu ve skutečnosti tento poválečný kompromis nikdy nepřijali. Využili každé možné příležitosti, aby se dostali z této svěrací kazajky, která jim ukládala omezení v oblasti stanovování mezd, povinnosti přispívat na sociální politiku, zvyšování nabídky práce a sociálních výhod společností, se kterými dříve souhlasily. Jejich záměrem bylo provést radikální návrat na volný trh, o kterém se všichni domnívali, že je minulostí. Nikdo si na začátku 80. let nedokázal představit, že se jednoho dne vrátíme ke stále svobodnějšímu tržnímu hospodářství. Tím méně Parti Québécois, která za svůj vznik vděčila pozdnímu příchodu sociálního státu do Quebecu.

Pod vedením Jacquese Parizeaua, který viděl příležitost uspořádat druhé referendum, opět nabylo na síle. Lucien Bouchard, který se stal vůdcem Parti Québécois tři měsíce po vítězství No, však prokázal velkou politickou dovednost ve své nadávce, když použil národnostní otázku jako páku ke snížení státních výdajů. Ve skutečnosti se chopil neoliberálního diskurzu úsporných opatření: veřejné finance jsou v obtížné situaci a každý deficit zvyšuje dluh, což omezuje kapacity státu. Použil uklidňující obrázek: „dát daňovým poplatníkům čerstvý vzduch“ bez zvýšení daní nebo daní z prodeje, aby „uvolnil svěrací kazajku“ a získal „prostor k manévrování“. Dosažení tohoto cíle by umožnilo nastolit suverenitu na pevnějších a „modernějších“ základech. Vytvořil obraz rodinného rozpočtu, který se používá k řešení problému rostoucího veřejného dluhu. Průzkumy však ukázaly, že ženy jako první opustily jeho úsporný režim, což potvrdila stávka sester v roce 1999.

Když v roce 2003 převzal moc, měl Jean Charest před sebou jasnou cestu. Její záměr zvýšit školné v březnu 2010 neprokázal žádnou otevřenost ke kompromisům s univerzitou, odbory a studentskými komunitami. Jednoduše pokračoval v realizaci svých záměrů zvýšit školné o 75 % od září 2012.

Parti Québécois opět propásli svou šanci znovu se spojit se svými původy. Premiérka Pauline Maroisová poskytla studentům smíšenou podporu a připomněla nám, že bohatství musíme nejprve vytvořit, než jej rozdáme. To jen potvrdilo rozchod této mladé generace s Parti Québécois, pro které neomezený růst znamená ještě větší destrukci ekosystémů planety. Bylo dokázáno, že nelze chtít vytvořit národní stát a zároveň omezit roli státu.